Očkování 2 – před čím děti chráníme? Hexavakcína
Na konci 1. dílu seriálu o očkování jsem položila otázku, před čím své děti chráníme, když do nich dobrovolně vpravujeme rakovinotvorné a neurotoxické látky. Podívejme se tedy na onemocnění, proti kterým se v ČR očkuje povinně. Vzhledem k tomu, že jsem se k tématu rozepsala, rozhodla jsem se povinné vakcíny rozdělit. Dnes tedy začnu hexavakcínou.
Jedná se o očkování proti šesti nemocem: záškrt, tetanus, černý kašel, žloutenka B, hemofilus, dětská obrna. Podrobněji se vyjádřím ke všem nemocem. Uvádím i statistiku výskytu daných onemocnění v ČR pro roky 2007-2016 Státního zdravotnického ústavu (SZÚ) . Jedná se o absolutní čísla, tedy o počet nemocných na cca 10 000 000 obyvatel ČR. Tam, kde uvádím výskyt v % nemocných na 100 000 obyvatel, používám tabulku SZÚ pro počet nemocných v daném období relativně.
Toto očkování je u nás povinné od roku 2006. Standardním postupem je očkování ve 3., 4. a 5. měsíci s posilující dávkou nejdříve za 6 měsíců (6-12 měsíců, obvyklé je pohybovat se kolem 6 měsíců odstupu). O alternativním schématu očkování (2+1) se rozepíšu v některém z dalších dílů. Nyní už k jednotlivým nemocem:
Dětská obrna (poliomyelitida)
Stručně: V ČR se nevyskytuje, ve světě několik desítek případů ročně, předpokládá se brzké celosvětové vymýcení.
Dle RNDr. Petráše se jedná o onemocnění, které probíhá v „naprosté většině případů“ bez zjevných známek infekce (1). Nicméně se můžou objevit i těžší formy, kdy dojde k zasažení nervového systému. Přibližně v 1% případů může dojít k ochrnutí (nejčastěji dolních končetin), případně ke smrti (při zasažení mozku) (1).
Dětská obrna byla v celé Evropě vymýcena v roce 2002 (1). V ČR se nevyskytuje od r. 1961 (1). V roce 2014 bylo hlášeno ve světě 104 případů onemocnění a to v následujících zemích: Pákistán (84 případů), Nigérie, Afgánistán, Rovníková Guinea, Irák, Kamerun, Sýrie, Etiopie, Somálsko (2). V roce 2016 se uvádí výskyt už jen v Afgánistánu a Pákistánu. Za první čtvrtletí roku 2017 byly hlášeny celosvětově jen 4 případy z Afgánistánu (3). Dle RNDr. Petráše je předpokládaným rokem jejího vymýcení je rok 2018. Poté je v plánu ještě několik let očkování a následně ukončení očkování proti této nemoci (3).
Dovolím si malý vtípek (podobnost s očkováním čistě náhodná):
„Co to děláte?“
„Rozhazuji tady utrum na šakaly.“
„Ale vždyť tu žádní šakali nejsou…?!“
„No vidíte, jak to funguje!“
A teď vážně: Mezi lety 2014 a 2016 se obrna přestala objevovat v Nigérii, Rovníkové Guinei, Iráku, Kamerunu, Sýrii, Etiopii a Somálsku. Jedná se skutečně o úspěch očkování? Jak vysoká je proočkovanost v těchto zemích (a v Afgánistánu a Pákistánu, kde nemoc ještě přetrvává)? Je tamní proočkovanost stejně vysoká jako v ČR? Nevěřím tomu. Nemyslím si, že míra proočkovanosti západních zemí ovlivní šíření v Afgánistánu, stejně jako nevěřím, že evropská míra proočkovanosti ovlivnila ústup nemoci v Africe. Pokud chceme vymýtit nemoc v daných zemích, přijde mi smysluplné očkovat tam, popř. v sousedních státech + osoby, které do těchto zemí cestují. Jinak mi očkování dává smysl pouze ve chvíli, kdy má člověk obavu z toho, že se do Evropy dostane infikovaný Afgánec nebo Pákistánec. Stát se může, samozřejmě. Je ale potřeba kvůli tomu očkovat všechny povinně? Jak česká proočkovanost ovlivní pokles výskytu nemoci v Afgánistánu (aby došlo k celosvětovému vymýcení)?
Zdroje:
1) Očkování proti dětské přenosné obrně. RNDr. Marek Petráš. Dostupné zde: https://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/OPV.htm
2) Dětská přenosná obrna – poliomyelitida – přehled situace ve světě. Mudr. Pavel Slezák. Dostupné zde: http://www.ockovani-zahranici.cz/content/detska-prenosna-obrna-poliomyelitida-prehled-situace-ve-svete
3) Témata – Očkování proti dětské přenosné obrně. RNDr. Marek Petráš. Dostupné zde: http://www.vakciny.net/PORADNA/Temata/P_OPV.htm
Záškrt (difterie)
Stručně: smrtelné onemocnění, vyskytující se ve světě v několika desítkách případů za rok. V ČR se nevyskytuje.
Záškrt je závažné onemocnění s rizikem smrti. V letech 2007-2016 bylo zaregistrováno v ČR 0 případů. Celosvětově se vyskytuje záškrt v počtu několika desítek případů ročně. V Evropě se v posledních letech objevoval především u žadatelů o azyl (v Dánsku, Švédsku a Německu). Objevil se ale i jeden případ u neočkovaného dítěte ve Španělsku (1). Tentýž zdroj zmiňuje i epidemii záškrtu (20 000 nemocných) v oblasti bývalého Sovětského Svazu (na počátku 90. let, uvádí se, že z důvodu poklesu proočkovanosti). Studie o záškrtu v Evropě v letech 2000-2009 zmiňuje výskyt zejména v Litvě, dále pak na Ukrajině a v Ruské federaci (2).
V rámci světa se záškrt objevuje v jednotkách případů v zemích jako je Indie, Pákistán, Niger, Etiopie, Paraguay, Ukrajina, Nový Zéland, Haiti atd. Největší výskyt za poslední roky byl v Nigérii (2013, 41 nemocných, 16 zemřelo) a v Indii (2012, 24 nemocných, 5 úmrtí). Když si vezmeme počet obyvatel Země a celosvětový výskyt záškrtu, je otázkou, do jaké míry má toto očkování smysl. Pokud vezmeme v úvahu zmíněnou epidemii v oblasti Sovětského Svazu, můžeme uvažovat o tom, že při znatelném poklesu proočkovanosti se může záškrt šířit.
Dle RNDr. Petráše se záškrt „ve světě“ očkuje mnoho desítek let (1). Otázkou je, co to znamená „ve světě“. Jaká je proočkovanost v zemích, kde se záškrt občas objeví? V Indii, Pákistánu, v zemích Afriky, v Jižní Americe…? Nejsem přesvědčená o tom, že je ve všech těchto zemích proočkovanost vysoká. Přesto je i zde jeho výskyt ojedinělý nebo žádný (země Afriky, Asie a Jižní Ameriky, které nejsou na seznamu výskytu). Je tedy ojedinělost výskytu záškrtu skutečně způsobená očkováním?
Studijní materiál o záškrtu navíc zmiňuje, že: „Většina států však sleduje proočkovanost dospělých jen ojediněle. Sérologické přehledy ukázaly, že v některých zemích je úroveň imunity u dospělých pod hranicí ochrany.“ (2) . Záškrt se tedy vyskytuje velmi zřídka za situace, kdy ochrana dospělých není v některých evropských zemích dostatečná a o proočkovanosti spousty mimoevropských zemí si dovoluji vyslovit pochybnosti. Je tedy jeho nízký výskyt skutečně daný očkováním?
Zajímavostí je informace z roku 2012, podle které došlo za posledních 10 let k poklesu výskytu záškrtu v Evropě o 95% (2). Otázkou je, čím byl způsoben tak velký pokles nemocnosti, jestliže se „ve světě“ proti záškrtu očkuje „mnoho desítek let.“ (1). Jako vysvětlení se nabízí snad jen to, že autoři materiálu srovnávají období let 2000-2009 s výše zmíněnou epidemií o 20 000 nemocných v „devadesátých letech“ v oblasti bývalého Sovětského svazu.
Co se týče průběhu záškrtu, nacházím opět informaci, že může být člověk bacilonosičem aniž by u něj nemoc propukla (3). Jsme tedy opět u toho, že dobrá imunita chrání člověka i před nemocemi, proti kterým se očkuje. Otázkou je, do jaké míry je pak bacilonosič ohrožený propuknutím záškrtu ve chvíli, kdy je jeho tělo oslabené např. chřipkou. Věřím tomu, že je šance, že si imunitní systém bacilonosiče s bakterií může poradit natolik, že ji v těle zcela zahubí, nicméně pro toto tvrzení nemám podklady (mj. vzhledem k tak malému výskytu onemocnění). Na druhou stranu může záškrt při propuknutí způsobit udušení (vytvořením povlaku – pablány, který blokuje dýchací cesty), případně napadnout mozek nebo srdce (u srdce opět s rizikem smrti).
Studie o záškrtu v Evropě popisuje mírnější průběh onemocnění u očkovaných jedinců (2). Znamená to tedy, že očkovaný může záškrtem onemocnět. Současně z toho lze vyvodit, že očkováním člověk chrání zejména sám sebe (onemocnění má zpravidla mírnější průběh). Pokud tedy i očkovaný může záškrtem onemocnět (a tím nákazu šířit – onemocnění je vysoce infekční), přispívá tedy očkování ke kolektivní imunitě proti této nemoci? Současně je zmíněno, že v 93% případech úmrtí kojenců a 74% dospělých se jednalo o neočkované jedince (2). Zemřelo tedy 7% očkovaných kojenců a 26% očkovaných dospělých (lze úmrtí považovat za „mírnější průběh“?). Stejný zdroj zmiňuje zvýšené riziko onemocnění u dospělých po 40. roku věku z důvodu poklesu protilátek a desetileté intervaly přeočkování proti záškrtu u dospělých v některých zemích Evropy.
Jako potenciální riziko u záškrtu vidím zejména to, že v případě, že by došlo k nákaze, nemusel by lékař tak vzácnou nemoc rozpoznat, což zvyšuje riziko smrti. Nemoc je natolik vzácná, že ji dokonce nebyl schopné odhalit ani některé národní laboratoře (2).
Zdroje:
1) Záškrt v Evropě. RNDr. Marek Petráš. Dostupné zde: http://www.vakciny.net/AKTUALITY/akt_2015_21.htm
2) Záškrt v Evropě během let 2000 – 2009. Kolektiv autorů. Dostupné zde: https://www.sneh.cz/_soubory/_clanky/69.pdf
3) Záškrt (difterie): příčiny, příznaky, diagnostika, léčba a prevence. Web Medlicker. Dostupné zde: https://cs.medlicker.com/365-zaskrt-difterie-priciny-priznaky-diagnostika-lecba-a-prevence
Hemofilus B (Hib)
Stručně: před zavedením očkování se v ČR objevovalo ročně cca 90-150 případů, nyní 4-13. 10% riziko postižení při napadení mozku.
Existuje několik kmenů hemofilů. Součástí hexavakcíny je očkování proti hemofilu B (Haemophilus influenzae b), který je nejnebezpečnější. Hemofily se u člověka vyskytují většinou bezpříznakově (1). Znamená to 2 věci: člověk může být přenašečem aniž by o tom věděl, protože se u něj přítomnost bakterie nijak neprojevuje. Na druhou stranu to ale také znamená, že o tom, jestli člověk onemocní nebo ne, rozhoduje stav imunity, kterou s každým očkováním narušujeme.
Při propuknutí může hemofilová infekce vést k zápalu plic, zánětu středního ucha, zánětu mozkových blan, méně často k otravě krve. Proti hemofilovi se očkuje od roku 2001 – vakcína Tetract-Hib, od roku 2006 pak v rámci hexavakcíny (2).
Podle SZÚ byl počet nákaz hemofilem (všemi jeho typy) v letech 2007-2016 v ČR 4-13 nemocných ročně. V článku RNDr. Petráše (2) vidíme graf, podle kterého se před zavedením očkování vyskytovalo od roku 1980 cca 90-150 případů hemofilové infekce ročně. Po zavedení očkování klesly čísla na údaje, které uvádí SZÚ. Jedná se tedy o znatelný pokles výskytu.
U 10% pacientů, u kterých se hemofil projevil jako zánět mozkových blan (což nebyli všichni nakažení – viz výš), docházelo k trvalému postižení a to zejména sluchu. Kdyby všech 90-150 nakažených mělo hemofilovou encefalitidu, jednalo by se tedy o cca 9-15 postižených dětí ročně. Ačkoliv je úspěch očkování očividný, tak i 100-150 případů ročně stále znamená velmi vzácný výskyt onemocnění. V souvislosti s hemofilem je tedy otázka, jestli se bojíte víc hemofila a toho, co může způsobit a nebo toho, že očkování proti každé nemoci je zásahem do imunitního systému, jehož dobrý stav člověka před propuknutím hemofilové infekce chrání.
Zdroje:
1) Hemofilové infekce. Web firmy Avenier. Dostupné zde: https://www.ockovacicentrum.cz/cz/hemofilova-infekce
2) Očkování proti Haemophilus influenzae typu b. RNDr. Marek Petráš. Dostupné zde: https://www.vakciny.net/pravidelne_ockovani/hib.html
Dávivý (černý) kašel (pertuse)
Stručně: onemocnění, které může být nebezpečné zejména pro nejmladší děti (novorozence, kojence). Nemoc je na vzestupu (maximum v posledních letech 24 případů / 100 000 obyvatel), čemuž ovšem nepředcházel pokles proočkovanosti.
Jedná se o vysoce infekční, bakteriální onemocnění. Typicky se projevuje „kokrhavým“ kašlem, může se ale projevovat i déletrvajícím kašlem. Ten je pro tělo vyčerpávající a může být doprovázen i zvracením. Dávivý kašel je nebezpečný zejména pro malé děti (novorozence, kojence), staré osoby, astmatiky a osoby s jinými plicními onemocněními. Dle SZÚ onemocní černým kašlem každý 3. astmatik či nemocný s chronickou obstrukční chorobou plic (1). Vzhledem k relativně vysoké proočkovanosti (přes 60%) mi už z toho vyplývá, že onemocní i očkované osoby (nevěřím, že každý 3. astmatik je neočkovaný).
Toto onemocnění se v ČR vyskytuje. V průběhu let 2007-2016 byl nejnižší výskyt v roce 2007 (186 případů), nejvyšší výskyt byl v roce 2014 (2521 případů, tj. 24 případů na 100 000 obyvatel, tj. 0,000 24 % obyvatel). V našem stotisícovém městě se tedy v roce 2014 pohybovalo 24 nemocných (a v roce 2015 jich bylo 5 – 6). Nejsem si jistá, jestli je to důvod k panice. Důležitou informací je, že vzestupu černého kašle nepředcházel pokles proočkovanosti.
Zajímavá jsou data RNDr. Petráše (2). Ten popisuje pokles výskytu onemocnění o 80% za první 3 roky, kdy bylo zavedeno očkování proti černému kašli. Jednalo se o očkování novorozenců, celkově tedy byla proočkovanost malá (za 3 roky byly tedy v celé republice očkovány pouze děti ve věku 0-3 roky). Otázkou je, jestli tak velký pokles výskytu byl způsoben skutečně naočkováním tak malého % populace. Podívejme se na statistiku více, je zajímavá a přináší mi otázky k očkování (koho nezajímá, ať přeskočí):
– rok 1958: očkování nebylo, proočkovanost tedy byla 0%. Výskyt byl 345 nemocných na 100 000 obyvatel
– rok 1963: proočkováno 5,6% obyvatel. Výskyt 35 nemocných na 100 000 obyvatel
– rok 1964: proočkováno 7,2% obyvatel. Výskyt 4,07 nemocných na 100 000 obyvatel
To je vcelku zásadní posun a to při velmi malé proočkovanosti. Pojďme dál:
– rok 1972: proočkováno 19% obyvatel. Výskyt 0,69 nemocných na 100 000. Poprvé jsme tedy pod číslem 1 nemocný na 100 000 obyvatel.
– rok 1974: proočkováno 22,5% obyvatel. Výskyt 0,61 / 100 000. Od tohoto okamžiku až do roku 1995 výskyt nestoupl nad hranici 1 nemocný / 100 000 obyvatel,
– rok 1989: proočkováno 43,8% obyvatel. Výskyt 0,05 / 100 000 – nejnižší výskyt vůbec
– rok 2000: proočkováno 55,4% obyvatel. Výskyt 1,82 / 100 000.
Od této chvíle až do současnosti (3) výskyt černého kašle neklesá pod 1 / 100 000 a to i přesto, že proočkovanost dál rostla – v roce 2007 byla proočkovanost 61,5 % (2). Nejvyšší výskyt černého kašle byl v roce 2014 a to 24 nemocných / 100 000 obyvatel (3). Je možné, že v tu dobu proočkovanost mírně klesla (nemám konkrétní údaj), nicméně pokud ano, jednalo by se o jednotky %. Situace je tedy nesrovnatelná s rokem 1974, kdy byla proočkovanost pouhých 22,5% a výskyt pouhých 0,61 / 100 000 obyvatel.
V letech 1974 – 1995 tedy byla proočkovanost 22,5 – 50,7%. Za celou tuto dobu nestoupl výskyt nad hranici 1 / 100 000. Následně se proočkovanost dostala přes 60% obyvatel a přesto nemocnost roste. Čím to tedy je?
RNDr. Petráš přisuzuje vliv změně vakcín v roce 2000 (2). Situaci, kdy proočkovanost roste a nemocnost taky, považuji za nešťastnou. Nový typ vakcíny poskytuje ochranu na cca 6-10 let, zatímco původní vakcína, používaná před rokem 2000, poskytovala ochranu přibližně na 15 let (2). Vznikla tedy potřeba podávat posilující dávku (je toto jedním z důvodů, proč se používá vakcína s kratší ochranou…?). Od roku 2006 je v ČR používaná tzv. acelulární vakcína, která dle Petráše poskytuje ochranu přibližně 80% očkovaných (2).
V ČR se proti černému kašli přeočkovává v pěti letech. Teoreticky jsou tedy děti chráněny do 11-15 let. Po této době jsou stejnými „narušiteli kolektivní imunity“ jako kterýkoliv dospělý, který se proti černému kašli nepřeočkoval a nebo jej neprodělal (po prodělání nemoci se udává ochrana proti opětovnou nákazou na dobu cca 20 let).
Pěkný článek o černém kašli napsal MUDr. Vavrečka – doporučuji k přečtení (4).
Závěr: černý kašel se u nás vyskytuje a je na vzestupu. Může být nebezpečný pro novorozence, kojence (jak velkou ochranu poskytuje mateřské mléko?), malé děti, staré lidi a osoby s plicními nemocemi. I když je proočkovanost vyšší než dřív, nemocnost je vyšší. Aby byli lidé chráněni, museli by být po 6-10 letech přeočkováni.
Na poslední chvíli před zveřejněním článku se mi dostala do rukou podrobná zpráva o epidemiologické situaci v souvislosti s černým kašlem v ČR v roce 2016. Pro zájemce o tuto problematiku přikládám odkaz (5).
Zdroje:
1) Výskyt černého kašle dosáhl dlouholetého maxima. MUDr. Kateřina Fabiánová. Dostupné zde: http://www.szu.cz/tema/prevence/vyskyt-cerneho-kasle-dosahl-sveho-dlouholeteho-maxima
2) Dávivý kašel v České Republice. RNDr. Marek Petráš. Dostupné zde: https://www.vakciny.net/AKTUALITY/akt_2008_27.htm
3) Vybrané infekční nemoci v ČR v letech 2007-2016 – relativně. Státní zdravotnický ústav. Dostupné zde: http://www.szu.cz/publikace/data/vybrane-infekcni-nemoci-v-cr-v-letech-2007-2016-relativne
4) Barevný článek o černém kašli. MUDr. Jan Vavrečka. Dostupné zde: https://www.vitalia.cz/clanky/barevny-clanek-o-cernem-kasli
5) Syndrom dávivého kašle. Pertuse a parapertuse v České republice v roce 2016 – epidemiologická studie. Kateřina Fabiánová a kolektiv. Dostupné zde: http://www.szu.cz/uploads/Epidemiologie/Pertuse/Zpravy_CEM_pertuse_2016.pdf
Žloutenka B (hepatitida B)
Stručně: Onemocnění, které nemají malé děti téměř šanci dostat (přenos krví a pohlavním stykem). Imunita z dětského očkování už v rané v dospělosti mizí.
V případě žloutenky (hepatitidy) B (HEPB) se dostáváme k „nejvtipnější“ součásti „hexy“. Připomeňme si, že se hexavakcína běžně očkuje několikaměsíčním miminkům. Aby bylo možné tuto „nemoc“ do vakcíny „dostat,“ bylo nutné zvýšit množství hliníku ve vakcíně (blbne se z něj nebo ne?). A teď to zásadní: žloutenka B se šíří krví a pohlavním stykem. Pokud má někdo pohlavní styk s miminem, je to na kriminál (pro daného dospělého) – nikoliv na očkování (dítěte). Běžné dítě tedy příliš nemá jak žloutenku B dostat a i kdyby náhodou ano (pořeže se doma rodič se žloutenkou a současně i novorozenec), tak ji nemá dítě moc jak přenášet. Jsou tedy bezpředmětné jakékoliv hlášky o kolektivní imunitě a jejím narušování.
Donedávna byla k sehnání alternativní vakcína Pediacel. Chránila před všemi nemocemi jako hexavakcína – mimo žloutenky B. Obsahovala tedy díky tomu i méně hliníku. Přesto nebyla zákonnou vakcínou a děti, které měly jen Pediacel (a nebyly tedy chráněny proti žloutence B) nesměly s ostatními dětmi do školky. Ech, jak často má pohlavní styk takové tří nebo čtyřleté dítě? Stejně tak bych neuvažovala nad přenosem žloutenky B z učitelky na dítě. A pokud se bavíme o případném přenosu krví při zranění, tak je otázkou, jestli není smysluplnější chtít očkování po 2 učitelkách než po 30-ti dětech – tím spíš, když jako dospělé osoby můžou šířit případnou nákazu i pohlavním stykem – na rozdíl od dětí.
Pokud si myslíte, že očkováním miminka ochráníte dítě před žloutenkou v pozdější době, až bude žít intimním životem, vyvedu Vás z omylu – studenti zdravotnických škol jsou zcela běžně bez protilátek (1).
Zdroj:
1) Poklesy protilátek „až na nulu“ jsou normální. MUDr. Jan Vavrečka. Dostupné zde: https://www.vitalia.cz/clanky/poklesy-protilatek-po-ockovani-az-na-nulu-jsou-normalni/
Tetanus
Stručně: onemocnění se nepřenáší z člověka na člověka. Může propuknout u hlubokých, nedezinfikovaných ran, zejména při kontaktů s hlínou nebo hnojem.
Jedná se o poslední nemoc, před kterou má chránit hexavakcína. V letech 2007-2016 byly zaregistrovány v ČR 2 případy. U této nemoci se chvíli zastavím. Zásadní informací je, že není přenosná z člověka na člověka. Pokud se tedy někdo rozhodne se proti němu neočkovat, ohrožuje tím maximálně sebe. Nejde tedy opět mluvit o žádném narušiteli kolektivní imunity, protože nic takového v souvislosti s tetanem neexistuje a existovat nemůže.
Další zajímavostí tetanu je to, že je to tzv. anaerobní bakterie. Daří se jí tedy v prostředí bez kyslíku – typicky v (hlubokých) zhnisaných ranách. Nejjednodušší obranou proti němu je tedy dobrá dezinfekce, např. peroxidem vodíku. Zapomeňte taky na mýtus o rezavém hřebíku – na něm by si bakterie moc nepochutnaly. Vyskytují se typicky v půdě a hnoji. Skutečné riziko tedy představují vidle od hnoje, píchnuté hluboko do zadku.
Dobrou zprávou je, že „tetanovou“ lze účinně a bezpečně podat přibližně 3 dny od vzniku zranění. Pokud tedy budete v létě u babičky kydat hnůj a stane se nehoda, máte stále slušnou šanci na přežití bez následků, i když jste očkovaní z nějakého důvodu nebyli.
Špatnou zprávou je, že tetanovka na lehce odřený loket, kterou jsem dostala na pohotovosti, když jsem byla na rentgenu po pádu z kola na asfalt, byla naprosto zbytečná (ale pojišťovna ji zaplatí, tak proč ji nedat, že…).
Jak často se rýpou v hnoji vaše miminka, zejména městská…? Je skutečně nutné, aby bylo proti tetanu očkované dítě, které ani nechodí, že by si vrazilo do nohy v lese infikovaný klacek? Je skutečně nutné, aby byla tímto očkováním zatížená vyvíjející se imunita?
Závěr
Když tedy obsah hexaavakcíny shrnu, máme tu:
– žloutenku B, kterou dítě příliš nemá jak chytit (přenos krví a pohlavním stykem), tím spíš pak někoho nakazit, takže okolí může být jedno, jestli ji dítě má naočkovanou nebo ne
– tetanus, který se nepřenáší z člověka na člověka, takže jeho nenaočkování nikoho neohrožuje; není tak snadné ho chytit a v případě nákazy je možné dodatečné očkování
– dětskou obrnu, vyskytující se v Afgánistánu a Pákistánu (celkem 104 případů v roce 2014 celosvětově), kdy závažné následky se vyskytují u 1% nakažených; očkujeme pro celosvětové vymýcení (tedy proto, aby zmizel z Pákistánu a Afgánistánu)
– záškrt, který se vyskytuje velmi vzácně – a to i v Evropě (mimo ČR), zavlečením z jiných zemí – v počtu 1 případ na několikamilionové země; očkujeme zejména pro celosvětové vymýcení (tedy aby zmizel z Afriky, Indie atd.).
– hemofilus b, který je u spousty lidí přítomný, a pokud mají dobrou imunitu, tak se u nich nijak neprojeví; dokud se neočkovalo, byl výskyt max 150 případů ročně (na cca 10 000 000 obyvatel ČR, tedy cca 1,5 případu na 100 000 obyvatel), přičemž docházelo ročně u 9-15 osob k postižení (cca 1 případ na 1 000 000 obyvatel)
– černý kašel – očkování, které chrání děti, dokud jsou malé a dokud je pro ně skutečně nebezpečné; nemocnost roste i přes rostoucí proočkovanost. Nenaočkováním svoje dítě teoreticky ohrožujeme – otázka je, do jaké míry ohrožujeme dítě, které naočkováno je (a mělo by být – teoreticky – vakcínou chráněno).
To vše ve směsi rakovinotvorných látek a látek neurotoxických (poškozujících nervový systém). Podáváno dětem krátce po narození, ve chvíli, kdy není dokončený vývoj hemoencefalické bariery (viz 1. díl seriálu – Jak jsem se začala zajímat o očkování). Dřív, než dítě ochutná první příkrm. Mimochodem, příkrmy se zavádějí opatrně, postupně, kdyby došlo k alergické reakci, aby se zjistilo, na co tato reakce byla. V té době má už ale v sobě koktejl látek, kdy při případné alergii nikdo neví, co přesně bylo špatně.
Kolik těchto informací Vám lékař před očkováním dal? Vysvětlil Vám, proti čemu očkujete, co je to za nemoci, jaká jsou jejich rizika, jejich pravděpodobnost a možný průběh? Upozornil Vás lékař na jiná možná rizika očkování než je horečka nebo otok? Byl Váš informovaný souhlas s očkováním skutečně informovaný a měli jste možnost se zamyslet, co je pro Vaše dítě nejlepší? Obávám se, že odpověď bude u většiny rodičů na většinu otázek: NE. A to je špatné. To, že se rodič, zodpovědný za dítě, nerozhoduje a dává informovaný souhlas bez informací, je větší problém než to, jaké konkrétní nemoci jsou ve vakcíně obsažené. Na závěr přikládám skvělý článek MUDr. Mařádka a jeho názor na jednotlivé nemoci, obohacený o pohled tradiční čínské medicíny (1).
1) Svého syna nenechám očkovat, říká lékař. Rozhovor s MUDr. Mařádkem. Dostupné zde: http://ona.idnes.cz/sveho-syna-nenechavam-ockovat-rika-lekar-ffr-/zdravi.aspx?c=A100913_120844_zdravi_lf
Cílem tohoto článku je přimět rodiče, aby se zamysleli nad tím, co dítěti očkují a proč. Každý máme strach z něčeho jiného a v něčem jiném vidíme smysl. Co pro jednoho znamená zbytečná zátěž pro dítě, pro jiného znamená např. společenskou zodpovědnost. Každopádně, dítě je vždy rodiče (nikoliv státní) a ať se rodič rozhodne očkovat nebo ne, ať se bude potýkat s infikováním dítěte nebo s nežádoucími účinky, ať bude za případné nežádoucí účinky odškodněn nebo ne, vždy ponese důsledky za svoje rozhodnutí on (a jeho dítě) – lékař ani stát s naším dítětem žít nebude. Zodpovědnost za následky svého rozhodnutí je to, proč by se měl každý rodič o téma očkování zajímat a rozhodovat se informovaně.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
