Hrála jsem Marii aneb o chybách a perfekcionismu
To, že kluci chodí do waldorfské třídy, nám dává hodně. Nejen jim, ale i celé rodině. Jednou z věcí, kterou to přineslo, bylo splnění jednoho snu. Nebo spíš několika. Současně mi to ale přineslo velkou lekci…
Na gymplu jsem chodila do sboru
Kdysi pradávno, víc než dvacet (!) let zpět, jsem na gymplu chodila do sboru. Každý rok jsme vystupovali na adventním koncertě v prostějovském divadle. Milovala jsem to! Dokonce natolik, že si pamatuji rok, kdy jsem si před koncertem naměřila horečku, lupla si paralen a šla. Nebylo mi víc než 16 a rodiče o tom nevěděli (jsou věci, ve kterých doufám, že moje děti nebudou po mně…).
Chtěla jsem to zažít znovu
Po gymplu jsem už nikam nechodila. Ale dlouhé roky jsem po tom toužila. Nicméně kluci byli malí, manžel často pryč a navíc jsem potřebovala nějaké amatérské uskupení, které nebude mít moc velké nároky na přijetí.
Dokonce takový sbor v Liberci je. Zpívá převážně gospely, což je pro mě ok. Ale byl plný (a děti malé, manžel věčně pryč a taky jsme se pak stěhovali do Turecka). Jo a taky jsem přemýšlela, jestli se mi chce vůbec vytahovat paty z domu a někam jezdit. Moje touha byla příliš malá na to, aby překonala okolnosti.
Přesto jsem toužila vystupovat na “prknech, co znamenají svět.”
Ráda bych si i zahrála…
No a nejen že bych si na nich zazpívala, toužila jsem si i zahrát. Jenže bylo opět milion důvodů proč ne. Pamatuji si, když jsem byla v sedmi letech na svém prvním táboře. Děti, soutěžící o miss, měly hrát jablko v županu. Pamatuji si, jak jsem si říkala, že je dobře, že jsem se nepřihlásila – vůbec totiž netuším, co bych tam předvedla! A nenapadá mě to doteď.
Nikdy jsem nechodila do žádného dramaťáku ani nikam, nemyslím si, že na to mám nějaký zvláštní talent a navíc byl v tomto ohledu vždycky někdo lepší pro důležité role. No prostě naprosto mě to míjelo.
Sháníme rodiče na divadlo
Waldorfská škola pořádala v prosinci jarmark. V rámci něj se chystala hra rodičů a učitelů pro děti. Rodiče, kteří chtěli hrát, se měli přihlásit e-mailem. Váhala jsem. Přemýšlela jsem, jestli do toho mám jít nebo ne. Asi jo, ale nevěděla jsem, co se bude hrát, co bych hrála, jak to bude se zkouškami, aby nebyli kluci sami doma, a vůbec, nechtěla jsem se cpát někam, kde mi to nepřísluší. Ale lákalo mě to. Řekly jsme si s kamarádkou, že do toho půjdeme – ale k tomu, abych opravdu napsala e-mail a přihlásila se, nedošlo.
Váhám, jestli se zapojit
Když nám o programu jarmarku vykládala Ála, naše hudební víla (tedy sbormistryně), zeptala jsem se, jestli jde sbor s divadlem dohromady, protože jsme měli během divadelní hry zpívat. “Já si totiž nejsem jistá, jestli chci hrát…” “Chceš!”
Za pár dnů mi přišel e-mail, že hraju jednoho ze 3 králů. Byla jsem překvapená, protože jsem se nehlásila. Podezírala jsem Álu, ale radši jsem se přeptala, jestli nedošlo k nedorozumění. Podezření Ály se ukázalo jako opodstatněné. 😃
Marii měla hrát hudební víla
Ála měla hrát Marii. Moc se mi ta představa líbila. Ála je totiž jemná víla, které by člověk tu nevinnost uvěřil (na rozdíl ode mě 😀 ). Když jsme přišli na zkoušku, začala ale Ála řešit, že musí být u klavíru a že je blbé, aby jako Marie odbíhala. Navrhovala tedy asistentku prvňáků. Ta se na to moc netvářila – s tím, že kdyby ale bylo úplně nejhůř, tak by do toho šla.
Řekla jsem si o to!
“Já chci hrát Marii!” řekla jsem. A vzápětí jsem skoro nevěřila, že jsem to řekla. Už ani nevím, jaká byla reakce divadelní šéfové. Tuším, že to byl takový hodně vlažný a neurčitý souhlas. Ještě ale nad Marií nahlas přemýšlela a zvažovala možná řešení. Úplně jsem ji asi nepřesvědčila “Já ji klidně hrát budu, ale pokud cokoliv, tak nemusím, samozřejmě…” “Dobře, budeš hrát Marii.”
Vlastně se na ni hodím skvěle
Hele, já vím, že nejsem ta nejlíbeznější Marie, jemná, vznešená a kdo ví co. Nebo aspoň se tak běžně necítím. Ála by byla mnohem vhodnější. Ale, do háje, když se podíváte na většinu těhotných, tak nemají postavu, že by je soplem přerazil, na rozdíl od Ály. Některé jsou oteklé, nevyspalé, objemné a kdo ví, co ještě. Z tohoto pohledu, na těhotnou se hodím mnohem víc než Alena a to se nemusím ani vycpávat! Teda, ne že bych z toho byla úplně nadšená, ale nutno si to v rámci úvah nad rolí přiznat.
Nebudem to hrotit
Dostali jsme text a asi 3x jsme hru projeli. Mám tam 3 věty, to bude dobrý. Navíc nám bylo řečeno, že si můžeme vzít text sebou. A ideálně si ho dát někam tak, aby to bylo nenápadné. Což o to, hospodští si nechají text na stole, ale já to nikam nenápadně nedala. Byla jsem ale přesvědčená, že to zvládnu.
Nebyla jsem ve formě
Nastal den D. Musela jsem vstát podstatně dřív než jsem byla zvyklá. Navíc jsem z různých důvodů neměla moc naspáno a celkově jsem nebyla úplně ve formě. To, že nejsem v pohodě před vystoupením mi klidu rozhodně nedodávalo. Uklidňovala jsem se tím, že jsem si hru znovu procházela.
Přípravy na místě
Na místě jsme si to ještě jednou zahráli, hlavně proto, abychom se zorientovali v tom, kde co bude. V klidu jsem to zvládla. Bude to dobrý.
I když si dovedu asi představit vhodnější barvy, dala jsem dohromady tmavě červené šaty a červený šátek. Ještě mě ráno napadlo, že bych měla udělat něco, aby mi šátek nepadal. Nebylo moc prostoru nic vymýšlet, tak jsem popadla kožený náhrdelník s andílkem z kalcitu. Dala jsem si ho přes šátek tam, aby andílek nebyl vidět.
Sundala jsem brýle
Taky jsem se rozhodla, že sundám brýle. Ani ne tak proto, že Honzova třídní ho nenechala kvůli brýlím hrát svatého Josefa, dokonce ani proto, že se mě kamarádka herečka ptala, jestli budu hrát v čočkách, aby se mi brýle neleskly. Chtěla jsem být prostě tak krásná Marie, jak jen to šlo, a naznala jsem, že bez brýlí jí budu prostě “podobnější.”
Energie posvátnosti
Před naším vystoupením hráli divadlo šesťáci s doprovodem dramaťáku. My jsme jim jako sbor zpívali a pak jsme plynule přešli na scénu. Seděla jsem tedy ve sboru už oblečená jako Marie. A měla jsem pocit, jako bych se s ní propojila – naplnil mě pocit posvátnosti a dokonce to bylo znát i na mém držení těla. Úplně jsem cítila, jak jsem se narovnala.
Zpátky na zem
Míň posvátné bylo to, že mi šátek i přes “andílkovou fixaci” klouzal a musela jsem si ho co chvilku spravovat. A to jsem jenom seděla…
Krátce poté, co jsem vstala, mi andílek spadl. Musela jsem si tedy šátek přidržovat. A modlit se, aby mi ho nikdo nerozšlápl.
Začalo to dobře, ale…
První větu jsem řekla velmi procítěně, a hlídala jsem si, abych mluvila dost nahlas a krásně intonovala. Měla jsem ze sebe radost.
Druhou jsem začala říkat v blbou chvíli. A tak jsem ji v půlce utnula. Asi jsem se na to měla vybodnout, bylo to poděkování andělům a asi by se nic nestalo, kdybych jim poděkovala a oni nám řekli ještě něco. Ale takové řešení mě v tu chvíli nenapadlo.
Rozhodilo mě to
Bylo toho moc. Měli jsme si pod sebe dát z krabice seno, posadit se, já si měla podat Ježíška… “Marie…!” sykl na mě Josef, když jsme se šli usadit do stáje. “Já už nic nemám!” sykla jsem zpátky a posadila se. Ježíška, alias svoji panenku Aničku, jsem si podala. Seno jsem zapomněla (Josef taky). Šátek jsem udržela i bez andílka. Akorát mi pak došlo, že jsem tam fakt ještě větu měla.
Do háje…!
Seděla jsem, tiskla k sobě svoji Aničku, usmívala se, přidržovala si šátek, zpívala. Do toho jsem se modlila za svého kamenného andílka a byla naštvaná, že jsem svoji životní roli o třech větách pokazila.
Waldorf mě učí mnohému
O co je waldorf míň “přísný” a má míň trestů, zákazů, příkazů a disciplíny, o to je živelnější. O co některé věci míň “hrotí,” o to jsou míň “dokonalé.” Učí mě to toleranci k nedokonalosti u druhých – a evidentně i u sebe.
Přitančila holčička
Na jevišti se objevila holčička. Mohla mít tak dva a půl roku, ale nemám úplně odhad. Radostně tam poskakovala a tancovala s jedním ze třech králů, kterého hrála zřejmě její maminka. Nejdřív mě to trochu iritovalo, protože prostě touha po dokonalosti…
Pak jsem se ale uvolnila. Dokonce jsem po chvíli mrkla na holčičku a nechala si podat svého andílka na šňůrce. Andílek zachráněn, svět je zase trochu veselejší. Holčičky, živelně tančící na jevišti, mají přece jenom něco do sebe.
A bylo po všem
Představení skončilo, diváci tl
eskali. A mně se chtělo zalézt na záchod a brečet a brečet. Stres, únava, přetížení. Naštěstí jsem cestou na záchod potkala asi 3 lidi, kteří mi řekli, že to bylo dobré a jaká jsem byla krásná Marie. První, koho jsem potkala, a děkoval mi, byla šéfová z dramaťáku. Musela tedy vědět, že jsem to podělala. A přesto mi děkovala. Tak jo, tak to nebyl takový prů…švih. Všichni to přežili.
Děláme to pro děti
Vzpomněla jsem si na slova naší hudební víly Ály. “Rodiče si neuvědomují, že to děláme pro děti, a že to nemůže být celé na kolegiu, protože už tak máme všeho nad hlavu.”
Je to fakt. Je to pro děti. A dětem ta věta: “Pospěšte si, však já dobře vím, že se tu dnes zrodí boží syn” zaručeně nechyběla. Jsem si tím jistá. Jasně, že všichni slyšeli, že jsem v půlce utla větu, kterou jsem řekla v blbou chvíli. No a? Kdo si to bude pamatovat?
Hrála jsem svou životní roli…
Zahrála jsem si svou životní roli o 3 větách, z nichž jsem jednu pokazila a jednu neřekla vůbec. Brnklo mi to na touhu po dokonalosti. Vyplavala témata, která stojí za to zpracovat – hlavně pocit selhání.
A víte co? Splnila jsem si sen. Dětem se to líbilo. A já si dovoluji dělat chyby a nebýt perfektní…
🍀
Je perfekcionismus a strach ze selhání vaše téma? Napište mi a domluvíme si sezení.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
