Hlavně nikoho nenaštvat aneb o rozbité skleničce
Když byly děti menší, narazila jsem na názory, že nemají co dělat v restauraci. Aby nerušily dospělé, kteří chtějí v klidu obědvat. Naše děti, bohužel, ze vzdušené vlhkosti žít nedovedou, takže do restaurací občas chodíme. Ať už proto, že se potřebujeme najíst na výletě, nebo si chceme s manželem dopřát ten luxus, že jíme mimo domov. Jedna z návštěv v restauraci s dětmi se mi vryla do paměti. Ukázala mi totiž, jak málo se občas umíme postavit sami za sebe – ze strachu, abychom náhodou někoho nenaštvali. Co se stalo?
Ondra rozbil skleničku
Banální věc, jako rozbití skleničky, mi ukázala, jak těžké může být se za sebe postavit.
Navštívili jsme podnik s kvalitním masem a odpovídajícími cenami, tedy žádná „pátá cenová.“ Když jsme dojídali, mladší syn (2,5 roku) shodil sklenici na zem a tím ji rozbil. Nebylo to příjemné, na druhou stranu jsem to nepovažovala za nic tragického.
Pro zajímavost, Ondrovi jsme vodu neobjednávali. Bavili jsme se s manželem před servírkou, že vezmeme „klukům vodu“ a pak si objednali „čaj a neperlivou vodu.“ To, že to pochopila jako dvě vody, když máme dva kluky, byla její iniciativa. A když přinesla dvě skleničky, bylo nám „blbé“ říct, že jsme objednávali jednu vodu (protože celou lahvičku ani jeden z nich nevypije). Nechtěli jsme dělat problémy, když měla servírka obě skleničky odzátkované. Co by s nimi teď dělala? Přece „o nic nešlo“ a „však to někdo vypijeme.“
Nechala nás mezi střepy!
Omluvili jsme se servírce a ona začala stírat podlahu. Stůl byl mezi sedačkami, které nebylo možné posunout. Seděli jsme tak, abychom jí nepřekáželi. „JÁ POD VÁS TEĎ NEPOLEZU,“ pronesla servírka po chvilce vytírání. A odešla. Nechala nás tam sedět nad střepy. S dvěma relativně malými dětmi.
Nezmohli jsme se na odpor
Manžel mlčel. Já jsem mlčela. Nezmohli jsme se vůbec na nic. Měla jsem vztek. Na ni. Na manžela, že nic neřekl. Na sebe, že jsem nic neudělala. Přemýšlela jsem, že jí tedy něco řeknu já, když ne manžel. Ale poslední dobou si uvědomuji, že mi nedělá dobře, když jsem já tou „ráznou“, která řeší takovéto věci, pokud je u toho manžel. Přijde mi, že jsem unavená z toho, „dělat chlapa.“ Tak jsem to nechala být.
Proč jsme nic neudělali? Nic jí neřekli? Proč jsme se neposadili k vedlejšímu stolu, když byla restaurace téměř prázdná? Ještě dlouho po odchodu z restaurace jsem nad tím uvažovala.
Ve spoustě případů je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Tentokrát ale „vyhrály“ pocity, že „je to blbé“ jít k jinému stolu, že se na nás budou „blbě“ dívat lidé, sedící naproti, že bude servírka naštvaná…
Buď hodný a budeme tě mít rádi. Možná.
Přijde mi šílené si uvědomit, kolik lidí něco dělá ze strachu, aby se na ně někdo nezlobil (i když ten „někdo“ třeba dělá, co nemá – nebo naopak nedělá, co má). Proč nám vadí, že se na nás někdo zlobí? Možná proto, že jsme byli učení, že jsme hodní lásky (původně zejména rodičů) tehdy, když nikoho nenaštveme? Nebo máme pocit, že „nejsme dost dobří,“ když se na nás někdo zlobí?
Dospělé „hodné holčičky“ a „hodní chlapečci“
Byli jsme učeni, že autority je potřeba poslouchat.
Píšu o tom proto, že vím, že se to netýká jen mě. Je to problém, který má v různých situacích spousta lidí. Byli jsme vychovávaní „držet pusu a krok“ a poslouchat „autority“. Rodiče je potřeba poslouchat. Bezpodmínečně. Bez odmlouvání. Protože řekli. Dokud nás šatí a živí. Protože to s námi myslí dobře (taky jste některé z těchto vět slýchávali?).
A pak to pokračuje. Paní učitelka se poslouchá (to, že je poslušnost zásadním požadavkem v naší spádové škole a o tom, jak jsme hledali alternativu píšu v této sérii článků). Pan doktor má pravdu. A taky se poslouchá, samozřejmě. Protože on to ví líp, jelikož to, na rozdíl od nás, studoval (ale co když jeho kolega tvrdí něco jiného?).
Také jsme vedeni k ohleduplnosti. Hlavně nikoho neobtěžovat. „Neběhej tady, paní se bude zlobit!“ „Nebreč tak, ať nerušíš sousedy!“ Když se dívám okolo, přijde mi, že někteří rodiče používají cizí lidi jako „zbraň,“ jako posilující argument pro „ukáznění“ dítěte. Tím nemyslím ohleduplnost vůči sousedům, ale spoustu zcela absurdních příběhů, které nacházím ve facebookových skupinách…
Co by na to řekli lidi?
Spousta z nás byla také vychovávaná pod tlakem toho, co by řekli ostatní lidé. Začít to mohlo větami ve smyslu: „Nemůžeš do školky v pyžamku, děti by se Ti smály.“ Je to skutečně důležité, jestli se někomu děti smějí? A je to ten hlavní důvod, proč rodiče nechtějí, aby šlo jejich dítě do školky v pyžamku? Mimochodem, jedna psycholožka radila rodičům, aby klidně nechali jít dítě do školky v pyžamku. Zřejmě proto, aby bylo konfrontováno s reakcí spolužáků. Nebudu teď hodnotit, jestli je to správné nebo ne. Ale kolik rodičů to skutečně udělá? A kolik z nich bude brzdit myšlenka, co by si o nich mysleli ostatní rodiče a paní učitelka?
K čemu to všechno vede?
Takováto výchova nezůstává bez následků. U spousty lidí vede k tomu, že:
- Se ostýcháme říct si o kvalitní provedení služby (například vytření podlahy se střepy), aby se na nás slečna servírka nezlobila. Nebo abychom ji neobtěžovali. Navíc tam nejsme jediní, že? Měli bychom být ohleduplní, aby kvůli nám ostatní nečekali (na servírku, pokladní nebo kohokoliv, koho svým požadavkem zdržíme).
- Se ostýcháme vyřešit situaci, která se nám nelíbí (přesednout k vedlejšímu stolu, „dohadovat“ se servírkou), protože co by tomu řekli lidi? Nebudeme přece dělat zbytečné problémy.
- Bojíme se postavit se za svá práva (třeba rodiče za svou přítomnost u vyšetření dítěte nebo na JIP s dítětem), aby se na nás nikdo nezlobil, abychom nikoho neobtěžovali nebo proto, že se autoritám neodporuje.
- Máme problém se postavit za své dítě, když se do něho někdo „naváží“ (když tchán o kresbě malého dítěte prohlásí, že je to čmáranice nebo když cizí muž řekne vztekajícímu dítěti, že je zlé). Aby se na nás nezlobil. Abychom nebyli drzí. Abychom byli ohleduplní vůči starému člověku a zbytečně ho neranili nebo nenaštvali (a on naše dítě ranit může…?).
- Plníme nesmyslné příkazy (na rozkaz uklízečky uklízíme v nemocnici noční stolečky, protože pan primář nechce, aby na nich něco bylo; odcházíme při vyšetření dítěte z ordinace, protože pan doktor řekl), protože autority je potřeba poslouchat. I když je tou „autoritou“ v danou chvíli třeba uklízečka…
- Neptáme se na to, co nás zajímá (proč děti ve školce, která deklaruje zdravou školní jídelnu, dostávají tolik sladkostí? Jaké byly hodnoty mého odběru krve a jaké jsou pro dané položky limity? K čemu je tahle „kapačka,“ kterou mi dáváte? Jaké nežádoucí účinky může mít tento lék?), protože nechceme obtěžovat, zdržovat nebo dělat zbytečné problémy.
Takhle bych mohla pokračovat dalšími situacemi, které vyplývají z toho, co jsme byli učení. Držet pusu a krok. Hlavně nikoho nenaštvat. Neobtěžovat. Být hodná holčička. Nedělat zbytečně problémy. Neodporovat autoritám.
Každý to má jinak. Jsou lidé, kteří nemají problém s ničím z toho, co jsem uvedla. Jiní mají problém jen s něčím z toho a nebo jen někdy. Přijde mi ale, že velká část lidí tyto problémy alespoň občas mívá.
Dá se to řešit? Ano!
Co se s tím dá dělat? Tím zásadním je si něco takového vůbec připustit. Všimnout si toho u sebe. A uvědomit si, že to jde jinak. Přemýšlet, jak to můžu udělat příště. Pokud to nestačí, je dobré se na to podívat s někým, kdo se této oblasti věnuje. Jednou z možností je kvantovka (Technika Kvantového Doteku Matrixu) nebo regrese.
Učit děti postavit se za sebe
Je v pořádku, když děti chtějí vědět, co po nich chceme, a proč.
Pokud máme děti, můžeme udělat ještě jednu zásadní věc: vychovávat je jinak. Přemýšlet, kdy je na místě ohleduplnost a kdy na místě není. Samozřejmě na to může mít každý svůj názor. Za mě je například neadekvátní nejít do restaurace, abychom náhodou někoho nerušili, zatímco snažit se, aby se děti chovaly v restauraci slušně, považuji za samozřejmý projev ohleduplnosti vůči ostatním. I když to ne vždy jde podle představ.
Učit je, že i autorita se může mýlit nebo dělat něco nesprávného. Nechat je, aby se ptaly, proč po nich něco chceme a nebo proč my sami něco děláme. Vést je k tomu, že není potřeba si stěžovat na každého a za všech situací, ale pokud se nám něco opravdu nelíbí, je na místě to asertivně řešit. Učit je, že pokud jsme k lidem slušní a máme adekvátní požadavky, nejsme zodpovědní za to, že jim to kazí náladu.
Je velice pohodlné, když dítě „drží pusu a krok,“ slepě poslouchá, neodporuje. Ale pokud ho občas necháme, aby například pokládalo „drzé“ otázky (jako například: „A proč to mám udělat?“), možná jednou nenechá své děti sedět v restauraci nad střepy. „Nebude mu blbé“ se ozvat.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo osobní rozvoj.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
