Jak (ne)připravit dítě o radost z pohybu
Přibližně od dvou let jsem trávila spoustu času v přírodě. Máma a její nový partner lozili po skalách, takže pokud to počasí dovolovalo, od jara do podzimu jsme trávili víkendy venku. A v zimě ostatně taky, i když ne tak často. Útržky těchto výprav si pamatuji ještě z doby, kdy jsem chodila do školky.
Ze školky si ale pamatuji i to, jak mi děti při cvičení říkaly, že jsem brambora. Vlastně jsem ani nechápala proč. Cvičení mě bavilo a necítila jsem se při něm nijak nešikovně. Asi jsem nebyla tak obratná, jako ostatní děti. Ale zatímco ony to pozorovaly a komentovaly, já se sebou byla spokojená.
Přišla první třída. Na vysvědčení jsem měla jedničky odshora – skoro až dolů. Na tom by nebylo v první třídě nic tak divného. Zarážející byla až ta dvojka na konci – z tělocviku. Myslím, že už tehdy mě mrzela a to jsem ještě netušila, že mě takové hodnocení bude provázet téměř celých 12 let (děkuji paní učitelce ze třetí a čtvrté třídy, která dva roky ubrala). Přesto jsem stále byla dítě, které se rádo hýbalo. Pobíhala jsem před domem, skákala gumu, dokonce jsem měla gymnastickou stuhu, se kterou jsem s nadšením točila, byť se nejednalo o žádné extra estetické kreace.
Od páté třídy to začalo se mnou jít z kopce. To, že neudělám nejestetičtější kotoul jsem už od první třídy věděla, teď se k tomu ale přidávaly i další neúspěchy. Málo jsem hodila, pomalu běhala, málo skákala, nevyšplhala. Babička se snažila se mnou házení trénovat, ale výsledky nebyly stále valné. Aby bylo vidět, že se opravdu snažím, dávala jsem si záležet alespoň na běhu na 1500 metrů. Tam jsem zažila konečně úspěch – nedoběhla jsem poslední! Byla to disciplína, kde se ukázal rozdíl mezi mojí dvojkou a dvojkou mých spolužaček, které pojaly běh z půlky jako procházku. Jenže důležitá není snaha, natož radost z pohybu, ale výkony. A ty jsem prostě neměla. Došlo to tak daleko, že když jsem jela se školou k moři, vyhodili mě i z plážového pinkání si balonem v kruhu. Přesto jsem byla stále veselým dítkem, které si s kamarádkou hrálo badminton – i když jsme měly záchvaty smíchu z toho, jak se nemůžeme trefit (kamarádka byla podstatně šikovnější než já).
Na střední škole to byl totální průšvih. Jakákoliv snaha byla k ničemu, i když jsem ji měla (neuměla jsem to jen tak flákat). Přišly trapné okamžiky s mladým profesorem při pokusech o výmyk na hrazdě i pád na hlavu při přeskoku přes kozu. Nejhorší byly kolektivní hry, kdy mou neschopností trpěli i ostatní a na rozdíl od kamarádky při badmintonu žádné záchvaty smíchu neměli.
Toto všechno se dělo ve školce a ve škole. Ale ani domácí zkušenost s pohybem nebyla o moc veselejší. Pamatuji si, jak mě otec na přehradě vyhodil do vzduchu a pak nechal, abych se při pádu potopila. Doteď vidím hnědou, kalnou vodu a vím, jak jsem se otce po vynoření vystrašeně držela kolem krku a bála se, že se dostanu opět pod hladinu. Doteď plavu s hlavou nad vodou.
Vzpomínám si na strach rodičů, když jsem jela s nimi na kole po silnici (cyklostezky tehdy téměř nebyly). Pamatuji si, jak na mě vyděšeně (tehdy mi přišlo, že spíš naštvaně) volali, ať „nevangluji“. Jako rodič jejich strach naprosto chápu, nicméně jako dítě jsem byla v takové chvíle vystresovaná.
Když jsem v osmnácti letech přišla domů s tím, že chci studovat fyzioterapii, k mému překvapení se mě rodiče zeptali: „Fyzioterapii…? Ty…?“ Pochopila jsem, že se jedná o narážku na mé pohybové schopnosti. Překvapilo mě to, protože jsem žila s tím, že fyzioterapeut nemusí být nijak extra pohybově nadaný. Nicméně s odstupem musím uznat, že pro studium fyzioterapie není sice nutné pohybové nadání, ale moje pomalé motorické učení pro mě bylo trochu překážkou.
A co na to ta holčička, která běhala se stuhou z kopce před domem? Stala se z ní žena, která sport nijak nevyhledává. Během školy získala pocit, že na jakékoliv sportování „prostě nemá“ a že ani nemá cenu se snažit, protože to stejně nejde.
Cestu k pohybu a zejména k radosti z něho si hledám pomalu a obtížně. Vlastně je mým nejoblíbenějším pohybem chůze – snad proto, že při ní mě nikdo nekritizoval, „ta mi vždycky šla“ (minimálně „normálně“). Vědomě vím, že je pohyb potřeba a jak se snažím k němu vést děti, tak se snažím se k němu sama vracet, i když jsem se ještě nedostala do stavu, kdy by mi pohyb dělal nějaké extra potěšení.
Co si z tohoto článku odnést? Jeho záměrem bylo upozornit na to, jak může okolí dítěti pohyb znechutit. Doporučuji rodičům, aby děti k pohybu vedli, povzbuzovali a těšili se z radosti, kterou dětem pohyb přináší. Jsem přesvědčená, že všechny děti mají přirozenou radost z pohybu, pokud jim ji někdo nevezme a nebo pokud je nenaučí na pohodlnou pasivní zábavu, jako je sezení u televize nebo u počítače. Děti, které nejsou příliš pohybově nadané (a některé prostě NEJSOU) i tak povzbuzujte v tom, aby se hýbaly a z pohybu se těšily. Učte je, že je důležité to, že je to baví, ne jejich výkon nebo hodnocení výkonu učitelkou nebo kýmkoliv jiným. Veďte svoje děti k tomu, že každý je jiný, každý má jiné nadání a pokud jim nejde nějaká pohybová aktivita, můžou být šikovné na jinou (rychlí běžci nebývají vytrvalí a naopak) a nebo mají nadání na něco jiného. Zkoušejte s nimi různé sporty a cvičení, abyste našli typ pohybu, který jim bude vyhovovat nejvíc. Veďte je k tomu, aby pro ně byl pohyb přirozenou součástí života, která jim bude přinášet potěšení a upevňovat jejich zdraví.
Kam dál?
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj i se svými přáteli na sociálních sítích 😉
Přečtěte si další články z kategorií: děti a výchova nebo zdraví.
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
