Jsou tradice přežitek?
tupeská keramika
Jsou tradice přežitek? Dlouhou dobu jsem tak některé zvyky vnímala. Zejména ty, související s Velikonocemi. Změnilo se to až během tříletého pobytu na Krétě. To ale předbíhám. Nejdřív něco o tom, jak jsem tradice prožívala jako dítě…
Když si vzpomenu na své dětství, jedinými tradičními svátky, které jsme udržovali, byly Vánoce, Velikonoce a pálení čarodějnic (pokud je možné je mezi „tradiční“ svátky zahrnout). Poslední zmiňované byly nejlepší. Pokud zrovna nepršelo, vyjeli jsme za město, udělali oheň a opékali špekáčky. Někdy jsme brali i kytaru. Mám na čarodějnice úžasné vzpomínky a pokračuji v této tradici i v dospělosti.
Horší to bylo s Velikonocemi. Ty byly vždycky „otrava“. Nejsem příliš kreativní, takže v malování vajíček jsem se nikdy moc nevyžívala. Nepocházím z křesťanské rodiny, takže rodinná tradice v tomto zahrnovala pouze vajíčka a pondělní mrskut. Ještě větší otrava a potupa, otevřít dveře a nastavit zadek, abych na něho mohla dostat. Vykoupením pro mě bylo, když jsme tento prodloužený víkend začali využívat k výletu přes noc. Několik let po sobě jsme takto byli ve Velkých Losinách. Na to vzpomínám ráda, ale nicméně tradiční pojetí Velikonoc to určitě není.
No a potom Vánoce. Měsíc stresu, zápach leštěnky. Nikdy jsem nechápala, proč je potřeba leštit nábytek pod knížkami. Všichni jsme byli otrávení. Na Štědrý den se máma sesunula na gauč a prohlásila: „Tak! A máme ty blbé Vánoce konečně za sebou!“ Ale zase byly dárky a řízek s bramborovým salátem (ani jedno z toho se u nás přes rok běžně nedělalo). Takže to mělo něco do sebe a měsíc otravného úklidu byl vyvážen alespoň těmi dárky. Stálo to za to.
Když jsem odešla z domu, můj vztah ke svátkům se příliš nezměnil. Oheň na čarodějnice, vajíčka a mrskut na Velikonoce. Přidala jsem pusu pod rozkvetlým stromem na 1. máj, když se zadařilo. A Valentýna, samozřejmě, jako správná členka své generace. Vánoce u mě dál „stály“ na dárcích a salátu – akorát ten úklid jsem zredukovala na nejnutnější minimum. Tradice jsem považovala za přežitek a byla jsem ráda,že se jimi nemusím nechat nijak omezovat.
Jediné, co mě z trochu tradic zajímalo, byly kroje a keramika. Nikdy jsem se o to sice nezajímala podrobněji, ale líbilo se mi to. Ráda vzpomínám na pobyty u tety ve Břestku, která doma malovala tupeckou keramiku. Taky si pamatuji, jak jsem jejím synům trochu záviděla krojované hody.
pálení čarodějnic
Krátce po druhé svatbě jsme vyjeli s manželem na tři roky na Krétu, kde pracoval v mezinárodním týmu (zatímco já si první měsíce prožila, jaké je být placena za svou existenci). Trávili jsme tedy čas nejen s Řeky, ale také s párem z Rumunska a Bulharska nebo s manželovým kolegou z Itálie. Současně bylo úžasné pozorovat národní hrdost Kréťanů, která se nejvíc projevovala během různých národních dnů.
Největší lekci jsem ale dostala během jedné narozeninové párty, kdy se nás pár z Rumunska zeptal na náš národní tanec. Polka…? Ech, ne. Valčík – taky ne… Já prostě – nevím! Natož abych ho dovedla předvést jako oni. Tehdy jsem si to uvědomila. To všechno – kroje, keramika, jedinečné oslavy svátků – je něco, co tvoří naši národní identitu. Uvědomila jsem si, o co budou naše vnoučata chudší, pokud budou na Velikonoce hledat v parku vajíčka od zajíčka, slavit Valentýna (a první máj už ne), Halloween, ale Dušičky ne… O kolik chudší bude společnost, když nebudou mít malérečky své umění komu předat a když nebude už nikdo umět ušít kroj.
Jsem vděčná za akce jako je Slovácký rok, který je každé čtyři roky přehlídkou krojů Slovácka. Jsem vděčná všem, kteří udržují tradici krojovaných hodů, jízdy králů a nebo masopustu. Ženám, které malují keramiku nebo tradiční vajíčka. Víc než dřív si uvědomuji, jak je to všechno důležité. A tak poctivě na Velikonoce maluji vajíčka, i když to nemá s tradičními technikami moc společného a i když by klukům stačilo čokoládové. Poctivě nastavuji zadek a vysvětluji klukům, že to má ženu omladit energií vrbového proutí – místo abych přemýšlela o tom, že „mlátit ženské je nehumánní“. I když nebudu nikdy ta, která dodržuje zvyky jak před sto lety, tak jsem začala tradice respektovat. A v rámci možností se budu snažit je předávat i svým dětem. Aby pro ně nebyly Vánoce jen o dárcích a Velikonoce jen o možnosti dát někomu na zadek.
Líbil se Vám článek? Skvělé, podělte se o něj s přáteli na sociálních sítích 🙂 .
A pokud ještě nesledujete mou facebookovou stránku Průvodkyně na Cestě, tak můžete začít 😉
Chcete DÁREK? Podívejte se na aktuální nabídku dárků, které jsem si pro Vás připravila.
Přečtěte si i další články v rubrice osobní rozvoj.
Pomúžu vám změnit nastavení podvědomé mysli tak, aby vás podporovala v tvorbě života podle vašich představ.
Jsem kvantově-regresní terapeutka a Průvodkyně na Cestě k lepšímu životu.
- Když muži potřebují podporu aneb býk v rodové linii - 6.2.2025
- Jak jsem začala podnikat - 3.2.2025
- RADŠI TY PENÍZE SPÁLÍM, ABY NEPŘINESLY ZLO! - 25.11.2024
